Zády ke štěstí

„Maminko, proč mě ten kluk honil?,“ ptala se mě tříletá Sárinka po cestě z hřiště. „Protože jsi před ním utíkala. A asi jsi se mu taky líbila,“ zněla odpověď, která ani zdaleka neuspokojila touhu po uhašení neuhasitelného „proč?“. 

Asi jsem měla spíš poukázat na to, že jí kluk začal honit až poté, co ho provokovala svým otáčením se na něj a popobíháním křížícím jeho cestu.  Když kluk na hru na honěnou přistoupil, byla to nejprve zábava. Sári se mu vzdalovala svým rozverným způsobem a on jí s pravým klukovským zápalem pronásledoval. Ve chvilkách na vydýchání jí předváděl ninjovskou práci s klackem. To Sári motivovalo k dalšímu úprku.

Všimla jsem si, že po pár minutách už byla unavená a ráda by se ze hry vyvlíkla. Přišla se ke mně schovat a sotva mi slezla z klína, kluk naznačil rychlejší pohyb a už se zase oba aktéři dali do pohybu a zrychlovali na maximum, co jim jejich nožky a členitost terénu dovolovala. Z běhacího honu jsem jí zachránila až já tím, že jsem navrhla odchod. Tentokrát Sárinka ani nesmlouvala a nežádala povolenky na další jízdu na skluzavce a poslušně hřiště opustila.

Přemýšlela  jsem, jak bych pro příště mohla Sárince poradit. Nejlepší by asi bylo říct něco v tom smyslu že „Když chceš, aby tě přestal honit, musíš se zastavit a přestat utíkat.“ Snažila jsem se vžít do tříleté mysli a vyhodnotila jsem, že moje poučka zřejmě nedopadne na úrodnou půdu. Vždyť je to naprostý paradox. „Ať mě ten kluk nejdřív přestane pronásledovat a já pak můžu přestat utíkat,“ mohla si tak Sárinka v duchu myslet.

A mně něco díky této zkušenosti došlo. Ukázal se mi myšlenkový vzorec o kterém jsem dříve nevěděla. Nazvala bych ho třeba „dělám opak toho, po čem toužím,“ nebo „zády ke štěstí.“

Nejmarkantnější provedení  tohoto druhu chování opakovaně zažívám se Sárinkou v náručí. Když se totiž dostaneme do patové situace a na odžití jejího splínu, frustrace a vzteku přijde na řadu pevné objetí, vždy se opakuje tentýž scénář. Sári se pod ochranou mých mateřských křídel vzpíná a stále výhrůžně opakuje větu „Já chci pustit!“ Já jako zaseknutá deska ji  ujišťuji, že hned jak se uklidní a bude nám spolu dobře, tak jí pustím. Ona na to: „Ale já chci pustit!!!!“ a já kontruji zase svojí písničkou stejného ražení, jako byla ta předchozí. „Až se se mnou přestaneš prát, pustím tě“…a to je ono. Sárinka ze všech svých sil bojuje o svobodu, kterou má slíbenou za to, že bojovat přestane.  Čím víc o ni stojí, tím víc se jí vzdaluje. Čím víc se snaží dostat ze sevření, tím pevněji jí držím. Až sama vzdá boj za svůj cíl, bude uvolněna. Nikoliv nabroušené zbraně, ale rezignace a vytažená vlajka míru ji dovedou k cíli. Zase to funguje úplně obráceně.

Když si pod lupou introspekce prohlédnu jednotlivé situace svého života, musím si přiznat, že se mi tentýž jev nevyhýbá. Našla bych tisíc různých situací kdy jednám v přímém rozporu s tím, čeho se snažím dosáhnout. Někdy se mi daří udržet prvotní impulz a zareagovat z nadhledu – moudře, bez výčitky a vzteku. Ale když už pomyslný pohár emocionální bolesti přeteče, nastartuje se program „zády ke štěstí“ a už se mi daří jen přisypávat další uhlíky do ohně nespokojenosti a bezmoci. Místo milého pozdravu a všeobsažné věty „chyběl  jsi nám“ pronesené k manželovi, který přišel pozdě z práce, mi ujede jedovatá poznámka. Ta u muže zažehne znechucení a místo dlouho očekávané rodinné idylky ve čtyřech jsem s dětmi stále sama, protože mi manžel uteče na značnou chvíli na záchod, kde ho nikdo neobviňuje. Cíl minut, domácí dusno na dosah. Příště možná přijde dřív, ale spíš než z touhy zažívat s námi chvíle radosti ze strachu, aby nedostal zase vynadáno.  A jednou by nemusel přijít vůbec…

„Co by teď udělala Láska?“ je věta z karet Hovory s Bohem, která mi vyskakuje jako vhodné řešení situací, kdy mám chuť na své štěstí vyšpulit pozadí. Rodičovská láska dokáže s pochopením udržet v náručí dítě co se vzteká a nadává a ještě mu šeptat do ouška "Miluji tě, i když se vztekáš". Láska dítěte k rodiči zase zařídí, že se hněv a bezmoc v pevném rodičovském objetí přetaví v přijetí a poznání, že jsem milován takový, jaký sem a i já dokáži milovat. Láska by se přiznala ke svým touhám a před  tím klukem utíkáčkem by se zastavila a rozpřáhla náruč. On by se buď lekl a utekl za devatero hřišť, nebo by se přišel potulit. Co udělá příště Sárinka jen ona ví. A co udělám já, až přijde manžel zase pozdě z práce? Zeptejte se ho…

Autorka: Tereza

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.