Negativní návody v. pozitivní směřování

Sárinka stojí u šprdlin na balkoně a lopatička sevřená v její malé pěstičce se nebezpečně přibližuje k volnému prostoru za hranicí našeho skromného území. „Opovaž se to tam hodit!,“ ozve se z úst přihlížející kamarádky. Opovážila se. Bááááác. Lopatička už se válí v prachu šest metrů pod námi. „No a podívej, jak je jí tam teď samotné smutno,“ snažila se v dobré víře zakončit výchovnou lekci hod inspirující osoba. Šup, a už jí smutno není. Vedle lopatičky leží bok po boku i hrabičky.

Nejez ten písek! Nevyplivuj jídlo! Nešlapej do té kaluže! Nešij sebou pořád! Nevztekej se! Atd...

Kolik zákazů denně nasázíme do malých hlaviček našich dětí? Mnoho a mnoho. Když to vynásobíme počtem dnů v týdnu a pak týdnů v roce, máme už pořádnou hromadu negativního balastu.

Pojďme si popřemýšlet, jak zareaguje naše mysl na jednoduchou úlohu - představit si zákaz: Nejez ten písek!

Co se vám objevilo za obraz na plátně mysli? Jak si můžeme představit nejedení písku? Těžko. Dospělák se s tím vyrovná tak, že si třeba danou aktivitu v mysli přeškrtne. Nebo se mu zjeví v dopravní značce zákaz vjezdu. Nebo si na ni dá červené kulaté razítko s nápisem „zakázáno.“ Samostatné NE představit lze. Je to vlastně STOPka, ale NEjedení, to už naše mysl nezvládá. V běžném životě zákaz poměříme logikou a je nám jasné, že písek do pusy dávat nemáme.

Naproti tomu dítě vnímá přímo, instinktivně a neprohání každou větu kulturní kontrolou, aby pochopilo, jak je míněná. NEjez si nelze představit, a protože mozek funguje na bázi obrazů, dítě NE prostě jednoduše ignoruje. Jako by nebylo. A tak vlastně dostává perfektní návody na lumpárny. „Jez ten písek!“ je přeci parádní nápad.

Takto o NE zredukované návody se v dětské mysli kupí a vytvářejí tak síť programů na zacházení s realitou. Rodič se ve snaze dítě vychovávat stává ďáblovým našeptávačem. Jak z toho ven?

Můžeme zdůraznit optimální variantu, a tak zákaz obejít. Zpočátku to chce velkou sebekontrolu a usilí, protože přímé zákazy máme z vlastního dětství silně zafixovány, a navíc je zákaz rychlejší variantou. Když se rozhodneme pro pozitivní přístup, zákaz nepoužijeme a do mysli dítěte vložíme obraz cílového stavu. V naší modelové situaci bychom mohli reagovat například takto: „Písek zůstane na lopatičce. Je jen na hraní. Do pusinky si dáváme jídlo.“ Pro ilustraci by další uvedené zákazy mohly znít např. takto: Jídlo dáme do pusy, pěkně ho rozkoušeme a spolkneme. Kaluž zdaleka obejdeme a budeme se držet na suché cestě. Prosím, zklidni se ať ti můžu obléknout to tričko. Tak, teď se vyvztekej a pak se zase vrátíme k naší hře...

Netuším, jestli při pozitivním programování nás budou naše děti poslouchat víc, než při používání přímých zákazů. Myslím, že o moc asi ne...Musíme mít na paměti, že to jsou nezávislé bytosti, které mají svobodnou vůli, a navíc mají v popisu práce nás neustále zkoušet a popichovat. Co ale vím jistě je to, že co do těch hlaviček den za dnem nasázíme, jednou vyklíčí a pak vyroste. Stane se to jejich automatizmem, který bude zpoza opony řídit jejich kroky. Kam našlápnou? Do kaluže, nebo ji zdaleka obejdou?

Autorka: Tereza