Maminko, pamatuji si…

Byla jsem v ložnici a to, co jsem uslyšela, mnou doslova projelo jako blesk. Nechala jsem skládání dětských oblečků a vydala se odhalit příčinu mého překvapení. Ještě po cestě z ložnice do pokojíčku, odkud kouzelná formulka přicházela, jsem slyšela další recitování: „OM MANI PADME HUM.“

„Sári, co tu mantruješ?,“  tázala jsem se a připadala si jako zemědělec, který právě ve svém políčku objevil kruhy v obilí.

Neodpověděla a ještě jednou zopakovala nejslavnější buddhistickou mantru s perfektním rytmem. Jakoby ani nebyla napsána v sanskrtu. Jakoby tibetskou národní motlitbu odříkávala denně. Jakoby přesně věděla, co tato slova boddhisatvy soucitu Avalokitéšvary znamenají. Párkrát ji od nás slyšela. Ale ještě nikdy ji nezačala sama spontánně odříkávat.

Podívala jsem se tázavě na dědu sedícího vedle Sárinky a čekala vysvětlení. „No, prohlíželi jsme si časopis a když uviděla tuhle fotku, tak to začala říkat.“ Ukazoval mi reklamu na cosi, kde byla vyfocena nádherná asiatka se zavřenýma očima, oduševnělým výrazem a přehozenou „málou“, neboli buddhistickým růžencem, přes dlaně sepnuté v oblasti srdce. Ano, tato žena byla stylizována pro účely reklamy do buddhistky, odříkávající svoji motlitbu. Jestli si zrovna mantrovala OM MANI PADE HUM, či spíše jen přemýšlela, kdy si už konečně bude moci smýt nánosy maskary, jen Buddha ví.

Sárinka poznala, o co se jedná. Ač nikdy nebyla svědkem, jak se s „málou“ zachází. Máme jich několik doma, ale nikdy nás neviděla používat je pro svůj původní účel – odříkání posvátných slov při pohlazení každého ze 108 korálků. Neviděla nás ani sepínat dlaně před hrudí v motlitbě…a stejně věděla, jakou situaci fotografie vyobrazuje.

OM MANI PADME HUM, říkáme si občas, když procházíme kolem modlitebního mlýnku, který míjíme pokaždé, když jdeme do kuchyně. Sári si mantru hned zapamatovala a pak ji vhodně použila při shlédnutí obrázku situace, kdy je pro praktikujícího buddhistu odříkávání posvátných veršů přirozené. Kde se v ní to vědomí vzalo? Jednoduše. Z let praxe. A teď nemluvím o jejích dvou letech současného života. Ale o těch která promantrovala v minulých příbězích své duše. Normálně si vzpomněla. Nebo spíš nikdy nezapomněla…

Talmudská legenda praví, že v momentě, kdy se dítě rodí na svět k němu přiletí anděl a políbí ho na ústa. Tento polibek má zaručit, že dítě zapomene, kým kdy bylo a jaké má zkušenosti. Jako symbol tohoto andělského uzavření paměti máme mezi nosem a ústy onu rýhu – jemný žlábeček.

Jeden chlapeček, který si pamatoval  historické události dávno před svojí současnou inkarnací, se přiznal. „Když ke mně letěl anděl a chtěl mi dát pusu, tak jsem mu uhnul.“ I to je projev svobodné vůle, která je nám dána. Jen většinu z nás by ani nenapadlo, že bychom také mohli udělat úhybný manévr a nedopřát si andělský polibek, přehazující přes naši paměť hustý závoj.

Generace dnešních dětí má odvahu. Nevím, jestli líbajícího anděla připravily kompletně o práci, ale vím, že ony mnohé vědí a nebojí se svoji moudrost a schopnosti přiznat. Jako třeba tento chlapec, který dostal přízvisko - zázračné dítě. "Když mi byly tři roky, říkal jsem tatínkovi, že umím hrát, ale nikdo mě nebral vážně. Ve škole můžu poslouchat výklad učitele, dělat úkoly a přitom komponovat hudbu v hlavě," řekl Shane - desetiletý kluk hrající na klavír jako Mozart, avšak docházející na hodiny klavíru pouhé 4 měsíce. Také nezapomněl, co pro něj bylo kdysi každodenní rutinou. Jen oprášil svůj dávno rozvinutý talent a rozpohyboval prstíky.

OM MANI PADME HUM, neboli v překladu mého milovaného mystika Eduarda Tomáše „Klenote zrozený v lotosu Jáství“

Klenote v našich dětech, nauč nás prosím, že ne všemu musíme rozumět, že moudrost duše překračuje čas i prostor a dej nám take dostatek odvahy, abychom byli bez bázně schopni vidět velikost těch, kteří z nás vzešli a nebojácně kráčí v našich stopách. A oni půjdou dál…mnohem dál, než dohlédneme. Hustý závoj se totiž pomalu zvedá.

Autorka: Tereza

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.