Gorilí škola

19.02.2010 10:27

Můžeme se něco naučit od goril? Já tvrdím, že ano. Možná vás tato myšlenka zarazí, někoho se třeba dotkne (ale to opravdu nemám v úmyslu), někoho napadne – co se můžeme naučit od vývojově nižších tvorů? Já jsem přesvědčena, že v oblasti mateřství stojí za to se na ty ohromné, zdánlivě neohrabané chlupaté tvory přinejmenším podívat. A hlavním důvodem, proč píšu tyto řádky, je to, že brzy budeme mít zase možnost sledovat on-line nejen zázrak gorilího zrození, ale i každodenní péči o gorilího novorozence. V pražské zoo se totiž pomalu připravuje na svůj třetí porod gorilí máma Kijivu a život celé její rodiny už pátý rok můžeme sledovat na www.rozhlas.cz/odhaleni. Rodinu tvoří Táta Richard, Máma Kijivu, teta Shinda (skutečná poloviční sestra Kijivu), „babička“ Kamba (babička proto, že je nejstarší gorilou ve skupina, a skutečně tuto roli plní) a mláďata Moja a Tatu.

Možná, že se divíte, co má tento článek co dělat na webu Vědomé mateřství, proč není spíš na nějakém přírodovědném webu, nebo tam, kde se řeší ochrana vzácných a ohrožených druhů? Pokusím se to vysvětlit. Gorily sleduji už dlouho, nejstarší mládě Moju jsem viděla poprvé, když jí byly tři měsíce, shodou okolností jsem byla u jednoho z prvních okamžiků, kdy ji maminka položila na zem. Podobnost gorilího a lidského miminka mě tehdy úplně dostala. Moja totiž udělala přesně to, co se stává i mnoha dětem – náhle se lekla volného prostoru kolem sebe, s prudkým škubnutím rozhodila ruce a začala plakat. Kijivu ji okamžitě vzala do náruče a ukonejšila. Druhorozeného Tatu jsem měla možnost sledovat doslova od jeho prvních chvil – jeho narození se podařilo kamerami zachytit, a připravení fanouškové včas dostali smsku… Byla jsem u toho. Byla jsem u toho, když po několika hodinách Moja poprvé nakoukla do bráškovy tváře, když se ostatní členové rodiny postupně opatrně s tím drobečkem seznamovali. Byla jsem u toho, když si ho po několika týdnech poprvé půjčila teta Shinda, i když po několika měsících udělal první krůčky. Našli jsme kamerou jeho první zub a dlouhé měsíce čekali na výsledky rozboru DNA. U goril totiž pouhým pohledem nepoznáte, jestli se jedná o kluka nebo holku.

Celou tu dobu mě znovu a znovu uváděla v úžas přirozenost péče o gorilí miminko. Už jsem se zmínila o tom, jak si jsme podobní. Je pravda, že gorily se rodí malinko vyvinutější, než lidská miminka, i jejich celkový vývoj pak probíhá rychleji. První zub mají kolem tří měsíců, kolem 4 – 5 měsíců už celkem obratně popolézají, v půl roce žužlají zeleninu a listy a v 8 měsících už běhají jak krabík. V jednom roce šplhají po lanech. Ve dvou letech jsou to už skoro samostatná zvířátka – ale stále při sebemenším leknutí utíkají k mámě. Do 4 -5 let s ní spí v jednom hnízdě, kojí se podobně dlouho. První dva až tři měsíce gorilí maminka mládě skoro vůbec neodkládá. První měsíc vůbec. Gorilí miminko tak tráví celý den i noc na jejím těle – místo šátků má maminka ruce, a gorilátko úchopový reflex. Z polohy na břiše postupně po několika měsících přesedlá na záda – Tatu se techniku jízdy učil u tety Shindy. Kijivu měla ještě jednu techniku nošení – Tatu se vozil v její velké dlani, říkali jsme tomu „Kijibagr“. Gorily to dělají často – mají mládě „po ruce“ a přitom se tolik nenadřou. Když jsem to viděla poprvé, vybavilo se mi, jak jsem houpávala svoje děti na dlani, když byly malé. Roční prcek mi sedl na dlaň, pevně objal mou paži, a já ji rozhoupala. Jen – gorily jsou pro tuto hru fyzicky vybaveny poněkud lépe.

Několik měsíců staré mládě si už často půjčují ostatní samice – a i Moja se brzo snažila do péče o mimino zapojit. Sotva ho unesla, ale statečně ho nosila na břiše i na zádech. Nejkrásnější byla „babička“ Kamba, která měsíc před narozením Tatua sama porodila mrtvé mládě. Mnohokrát jsme ji viděli, jak Tatua při chování popleskává rukou po zádech, úplně stejně jako to dělají lidské maminky, když chtějí, aby si jejich miminko brklo. Kamba je jediná samice ve skupině, která se narodila ve volné přírodě – kde se tohle mohla naučit? Říkali jsme si. 

Kamba vůbec všechny překvapila – poté, co se Tatu narodil, a maminka Kijivu se mu naplno věnovala, ujala se starší sestřičky Moji a vznikla z nich nerozlučná dvojka. Moja byla tehdy teprve dvou a půl-letá, a to je u goril na takové odloučení od maminky opravdu brzy. Kamba se dokonce rozkojila a Moja k ní dodnes chodí na mlíčko, i když jí už je pět a  Tatuovi táhne na třetí rok.

Asi tři měsíce po narození Tatua jeho maminka Kijivu onemocněla – dostala průjem, velmi rychle zeslábla, ztratila úplně zájem o vše kolem sebe a o miminko se přestala starat. Všichni ostatní členové rodiny včetně táty Richarda se střídali v péči o Tatua, konejšili ho, chovali ho, ale hladový Tatu byl čím dál zoufalejší. Zoufalí byli už i ošetřovatelé, protože zásah by vyžadoval rozdělení skupiny – a to by v této situaci znamenalo gorily uspat. Nechtěly se od nemocné Kijivu hnout. Situaci nakonec zachránila Shinda – po 29 hodinách vzala Tatua a prostě ho přiložila ke Kijivinu prsu. Ten se okamžitě přisál a napil – Kijivu sice ztratila o svoje mládě zájem, ale nikoli mléko… Pak už začaly i zabírat antibiotika, aplikovaná foukačkou, a krize byla zažehnána. Soudržnost celé rodiny, jejich péče o miminko a Shindina akce byly úžasné.

Mohla bych pokračovat v drobných příbězích z každodenního gorilího života do nekonečna, ale raději vás pozvu do gorilího pavilonu. Myslím, že toto úplně stačí k pochopení, jak blízko si se svými gorilími bratranci a sestřenicemi jsme. V péči o miminka je mezi námi ale nebetyčný rozdíl. Ony neztratily své přirozené instinkty, které jim velí dát miminkům to, co právě v tu chvíli opravdu potřebují. My jsme je také neztratili, ale máme je někdy hodně hluboko pohřbené pod nánosy civilizace, výchovy, předsudků… Někdy je těžko hledáme, a právě v tom hledání nám pozorování našich příbuzných může dost pomoci. A víte, co je jednou z nejmilejších zábav Kamby a Tatua? Stará gorila – už v důstojném věku - si lehne na záda, na zvednuté nohy si hodí gorilátko, chytne ho za ruce – a udělá letadlo. 

 U maminky – Tatu už je na světě 15 hodin (fotografie z webové kamery)

Posezení na zápraží  - Tatuovi už je měsíc, a tak klidně chodí s maminkou, ségrou a tetou ven.

 

Jana Hajduchová

 

Diskutovat o tomto článku můžete v našem diskuzním fóru.

Zpět